Únor 2010

Kennedy a Beck...

28. února 2010 v 17:15 | Habala |  Kytaristi a jejich mistrovský díla
Tak na The Wall jsem nakonec ještě nekoukala, ale já to snad doženu. Místo toho jsem totiž musela koukat (oukej, slíbila jsem mu to.) s bratrem Oikem na Jackie Brown. Tarantinovka. Ale nic moc. Pulp Fiction a Pancharti pořád vedou.
Znáte někdo něco od Jeffa Becka? Já o něm někde četla, ale ňák jsem si od něj nikdy nic nehledala, ale až budu mít čas, asi si něco hledat budu (schválně, že tohle je zase jenom jeden z mejch naivních slibů). Ale od toho Nigela Kennedyho jsem si náhodou fakt něco trochu hledala, totiž on mě zaujal - ještě jsem neviděla nikoho, kdo by hrál na housle podobnym způsobem (díky, Robko.:)). No a během youtubení Kennedyho se mi vytubilo i tohle video. Zní to dobře, ne? Akorát se omlouvam, tam neni nikde napsaný, jak se ta věc jmenuje, jestli se teda nějak jmenuje.

Jinak dneska jsem koukala, že v Pop&Rocku jsou čtyři stránky o Hendrixovi a je ji na přední obálce. A já na něj teď nemám. Achjo...
Tak přeju hezkej a bezstarostnej a bezpísemkovej a bezmatematikovej tejden.

In The Flesh?

26. února 2010 v 16:52 | Habala |  Hudba
Ahoj, lidi.
Mám dobrý zprávy. Kromě toho, že kámoška, která poslouchá Queeny a Satrianiho a Vaie a Chickenfooty a tak, začla poslouchat i Floydy (Ale to už je dýl. A co tak vim, líbí se jí Dogs.), začal i bratr Oik, kterej nikdy neměl moc rád Led Zeppelin, poslouchat Led Zeppelin. Juchů. :)
Stalo se tak v pondělí odpoledne, a to kvůli dopoledním zážitkům z velký přestávky. Jeden takovej maník od nás ze třídy (padla od něj hláška, že si myslí, že je to asi od AC/DC) tam pouštěl na požádání druhýho maníka od nás ze třídy Stairway To Heaven. (Tu má bejvalej pan ředitel/páprďa na vyznvánění na mobilu a skoro každej seminář mu to tam zvoní, ten začátek. :) Ale je to takový to polyfonní, nebo jak se tomu řiká...) A odpoledne přijdu ze školy a Oik na mě: ,,Hádej, co poslouchám...?" Už jsem zapomněla, o který písničce mi řikal, že se mu líbí, ale to je fuk. Přestali mu vadit (teda, on říká, že mu nikdy nevadili, ale vždycky, když jsem se mu snažila něco od nich pustit, tvářil se jinak), druhej den je myslim poslouchal zas, tak je to fajn.
Hergot, dneska jsem ukecaná. A to se mi ráno a dopoledne a v poledne a po obědě a to samý i včera v ty samý denní doby + odpoledne a večer chtělo furt spát.. Mimochodem, koukali jste na ty hokeje? :/ Je to škoda, to, jak to dopadlo.
No nic, tady je to, co jsem sem chtěla dát původně, místo těch mejch keců... Pink Floyd - In The Flesh? se to jmenuje. (Trochu je mi nejasný, jak je to s tim otazníkem.)
Ten riff (jestli se to tak dá nazvat) je úžasnej.
Jo a už mám v PeCi ten film The Wall. Teď už jen najít si čas a kouknout se na to. Plánuju to asi na zejtřek... Se těšim.

Answers

21. února 2010 v 13:40 | Habala |  Hudba
Fakt sem nějak přestvám chodit. Chjo... Občas, když něco poslouchám, si řikám něco jako ,,Hergot, to si tam musim dát." Ale nedám, neni čas. Pardón...
Tak než sem zase někdy něco napíšu, poslechněte si tuhletu věc. Je to zase od Vaie a zase z Where the Wild Things Are a je to takový nějaký pozitivní. Možná je to těma pozitivníma prvkama až přehnaný, ale co. Mě se to líbí. :) Jo a Answers se to jmenuje. Originál je na albu Passion and Warfare.
Ten kvůli vlasům slepej houslista s Flying V houslema se jmenuje Alex DePue.

Zomby Woof

7. února 2010 v 20:28 | Habala |  Kytaristi a jejich mistrovský díla
Tohle je jak když se sejde ta menza (nebo mensa?). Jen ten Frank jim tam chybí.
Určitě víte, co to je to Zappa Plays Zappa.
Já to nevěděla. Teda, věděla jsem, že to existuje a že to ten Dweezil dělá, ale nevěděla jsem, že tak dobře - asi proto, že jsem si nic nehledala. Až teď, koukám na youtube na FZ (Znáte Cosmik Debris? Ta je dobrá, teď mi tu hraje.) a mezi těma 'podobnejma videama' mi tam vylezlo to ZPZ. Machři...
Tohle je Zomby Woof, která mě děsně zaujala, a to hlavně tím hypnotizujícím rytmem (během toho sóla)...
Ten "lead voice" je Napoleon Murphy Brock, kterej hrál se Zappou v sedumdesátejch letech. Jo, ten, co zpívá tak nějak psycho.:) A Vaie snad už všichni, co sem občas zajdete, myslím, poznáte, že jo...
Jo a v originále zněla někdy nějak takhle -> http://www.youtube.com/watch?v=03MGRRCMRvw

Jo a ještě jen tak mimochodem, dneska jsem narazila na hodně zajímavý stránky. Wikipedie věnovaná jenom Zappovi. Docela poklad pro každýho, kdo by se o Frankovi chtěl dozvědět víc. (I když oni už to stejně asi všichni, který hudba FZ zajímá, znaj. :)) -> http://wiki.killuglyradio.com

Rocky Mountain Way

5. února 2010 v 10:52 | Habala |  Hudba
Viděli jste někdo ten koncert ze Sevilly, Guitar Legends to nazvali....? Pořádal to, myslim, Brian May, ale nejsem si tím tak úplně jistá. Možná byl jenom jedním z pořadatelů...
Má to pět částí (pět večerů za sebou od 15. do 19. října 1991 - blues, fusion, experimental, folk rock a hard rock), a když jsem si to chtěla stahnout, mělo to všechno před 20 GB, tak jsem chtěla jenom blues a hard rock, ale už to smazali. Škoda... Tak holt koukám na youtube a tahle věc mi tam přijde perfektní. Je to jedna z posledních věcí, co ten 'hard rockovej' večer hráli, a to Rocky Mountain Way, od Joea Walshe. A s ním jí hrajou samozejmě všichni - teda, skoro všichni - co tam hráli už předtim během večera, jsou to Brian May, Joe Satriani, Steve Vai, ten zpívající basista je asi Nathan East, Cozy Powell na bicí... Ale co fakt nevim je, kdo je ten dlouhovlasej týpek s kytarou, co se tam vybavuje s Walshem, zatim co ten černoch zpívá.

A co už vůbec nevim je, jak se jmenuje ta věc, co spojuje jeho hlas se zvukem kytary... Nevíte to někdo, prosím?
---
Editováno: Už to vim, nějakej dobrák mi to napsal na youtube. Jmenuje se to prej talkbox.

A Day at the Races (metrem)

1. února 2010 v 22:32 | Habala |  Asi nezařaditelné...
Ani to nečtěte. Normálně sem svoje zážitky nepíšu, ale dneska musim, svojí paměti nevěřim.

Jela jsem totiž dneska s kamarádkou autobusem do Prahy, do Ikey a do krámů s hudebninama. Nejdřív jsme šly samozřejmě do Ikey, protože do deseti tam maj kafe zdarma. K němu jsme si daly cosi světle zelenýho, něco jako dort, ale bylo to i docela dobrý, vevnitř byl ňákej krém a marmeláda.
Pak jsme rychle prošly Ikeu (kvůli pohovkám), koupily si každá jednoho plyšovýho krokodýla s křivejma nohama a pupínkama za devět korun a jely do těch krámů s hudebninama. Do dvou. Nejdřív na Jungmanovo náměstí do Hudebního domu a pak do mnou zapomenutý ulice (ale vystupovaly jsme na stanici Pražského povstání a od výlezu z metra to byl kousek), ve který je prodejna kytary.cz. V Hudebním domě teda nic moc. Jo, pěkný to tam je, ale takový nějaký nijaký. Ve sklepě je prodejna kytar, ale samejch takovejch těch "hard & heavy", který se mě moc nelíbí, a pak v každým patře něco jinýho, třeba je tam patro plný klavírů, španělek, bicích apod. Ale v jednom patře tam měli ty elektrický klávesy a kytary taky. Hned zkraje teda byly nějaký tři ibanezky, pak už nevim - asi nějaký ty klavíry, pak mandolíny, pak asi jenom dvě banja, za nima v koutě hafo akustik a pak vzadu konečně baskytary a hlavně jeden krásnej stratokastr a nejhlavněji tam ležel v otevřenym furtále Les Paul. Hnědo oranžovej, takovej ten "burst" nebo jak řikaj těm od kraje prolnutejm barvám. Už nevim, kerá to byla značka (nějaká kopie, gibsonka to nebyla), ale bylo to (asi?) poprvý, co jsem viděla naživo Lese Paula a mohla jsem si na něj i šáhnout. Byl nečekaně těžkej. Ale krásnej. Teda, jak se ukázalo po chvíli, tak asi až tak volně jsem si šáhnout nemohla. Když jsme totiž konečně vrátily toho LP zpátky do futrálu, chvíli jsme se přemlouvaly a pak jsme si bez přemlouvání řekly, že si zkusíme i jednu tu basu, co se tam kamarádce líbila. To se bohužel nelíbilo prodavači, kterej nám docela nepříjemným tónem agresivně naznačil, co že prej bysme jako rády, že už si prohlížíme dvacet minut kytaru a najednou začneme šahat na basu. Už si nepamatuju, jak ta "konverzace" probíhala, ale když jsme už byly venku, shodly jsme se na tom, že i kdybysme těch osum nebo devět tisíc měly a toho Lese si fakt chtěly koupit, od něj ani náhodou. Ne proto, jak se chová k nám, ale proto, jak se chová k zákazníkům.
Pak jsme jely metrem, už ani nevim, kam. Zbytečně jme totiž jely jinudy a tímpádem zbytečně přestupovaly. Ale to je fuk. Konečně jsme dojely do tý prodejny kytar(.cz), což je asi nejúžasnější krám, jakej jsem kdy viděla. Mohly jsme si tam zahrát na cokoliv... Pokud jsme si to teda předtim naladily (což je pro nás, machry, hračka, že ano). :)) I tam maji kombo, do kterýho jsme si mohly píchnout, cokoliv jsme chtěly. Tak jsem si zas "zahrála" na několik Lesů, pak i na několik esgéček... (Na to jedno, když jsem "hrála", tak jsem byla úplně mimo realitu. To by si měli opatřit všichni ti kuřáci a feťáci, kteří si kvůli takovejm pocitům ničí život... No nic.) Taky jsme samozřejmě prolezly basy a pak jsme se vrátili zase k Lesům, kámoška tam na jednoho bílýho hrála snad půl hodiny. :) Tak mě napadá, že ani nevim, jak sme tam byly dlouho. Na tom nesejde. Hlavní je, že jsem viděla něco, o čem jsem si myslela, že nikdy neuvidim.... Krása, co? No jo, tak trochu kýč to je, ale na tom taky nesejde. Sejde na tom, že to měli připoutaný ke zdi, šmejdi. Asi zase jim sejde na tom, že jim to tam stojí přibližně 147 tisíc. To si podle bráchy může u nich koupit jenom sběratel, milionář, nebo sám Satriani.
Aspoň (asi abych neurazila...?) jsem si tam koupila dvě trsátka, na památku. Sice jsou obě stejně tlustý (1 mm), ale jedno se mi fakt líbilo, protože se nedalo ohnout a mělo ty vroubky (nebo nápisy nebo co), který mi přijdou docela gut, a druhý je sice téměř bez vroubků a dá se ohnout, ale taky se mi fakt líbilo, je takový průsvitný červený... :)) A kamarádka si řekla, že když teď bude mít ty ixtý narozeniny (nevim, jestli to můžu zveřejňovat), tak že si něčeho těch ix musí koupit. Tak si koupila balík 12ti růžovejch trsátek s želvou... A několik navíc samozřejmě, aby jí to ten věk dorovnalo. Tak mě napadá, občas jsem tu něco jako přála k narozeninám Zappovi, Hendrixovi, Mercurymu... Proč bych nepopřála i jí, žejo. Všechno nejlepší jí teda tímto přeju. Ona to tu stejně nečte... To už jsem klidně mohla napsat ten její věk... No, to už je fuk.
Pak teda následovala druhá návštěva Ikey, teda spíš jenom její restaurace, ve který opravdu dobře vařej a teď měli za deset korun masový kuličky. A hlavně ten džus! Kvůli němu jsme tam vlastně jely. Na džusu jsme obě závislý (hlavně na hruškovym od Relaxu!), ale tam maj jenom grepovej a pomerančovej, ale i ty jsou jako fákt hustý. Úžasný. Akorát se jich do mě vešlo jenom pět.
Následovala nezapomenutelná jízda autobusem plná veselejch úvah o sedmičtvrťovym taktu.
(Hu, to je dlouhý. Takhle se snižuje návštěvnost... Nebo spíš takhle, kdybych dokázala psát referáty.)