Květen 2010

Here we go! Hey...

31. května 2010 v 19:33 | Habala |  Hudba
Nazdár, nazdár...
Furt nemůžu vyhnat z hlavy Queeny. Je to super, furt mám dobrou náladu (a už dlouho jsem neměla tak dobrou náladu tak dlouhou dobu) a všechno je mi tak nějak fuk, ale když se musim učit, docela mi to vadí. Třeba teď bych se vlastně měla učit češtinu... To je fuk.
Chci sem dát jednu míň známou věc od Queenů. Abych řekla pravdu, nikdy se mi nelíbila, až teď konečně začla. Je to The Hitman z Innuenda.

A ještě vám musim napsat vtip, kterej je tak blbej, že mě úplně rozsekal. Víte, jak dělá enharmonická ovečka? "Ais! Ais!" :)) Ach jo. Tak se mějte.

God save the Queenmania!

29. května 2010 v 16:32 | Habala |  Asi nezařaditelné...
ÁÁÁÁÁÁÁ!
Tak, už můžu začít. Bylo to dokonalý, úžasný, nářez. Pořád tomu nemůžu uvěřit... Já jsem zpívala s Freddiem!
(Varování: Je to dlouhý a je to tu jenom tak pro mě, protože ráda vzpomínam, ale nic si nepamatuju, nečtěte to.)
Tak jo, od začátku. Moc lidí tam nebylo, asi jenom půlka sálu... Jako překapela tam bylo něco tady rakovnickýho... Sonic Temple? Tak nějak se jmenovali... Musim si to zjistit (bohužel mi nevim proč nefungujou stránky tady našeho místního kácéčka), protože ti byli fakt dobří. Kupodivu mě víc než kytarista (kterej má prej kytary rád tak, jako ženský, takže jich musí mít hodně. A taky že měl - dva nádherný Lese Pauly) zaujal ten jejich zpěvák. Taková mánička s rozepnutou košilí, prostě typickej metalovej zpěvák sedmdesátejch let. Sice působil trochu nafoukaně, když se choval, jakoby on byl ta hlavní hvězda a ne Queeni, ale zato měl úžasnej hlas. Něco mezi Ianem Gillanem a Ozzym Osbournem a chvílema i Coverdalem a tak. Ze začátku všichni jenom seděli a koukali, ale pak si tam šli nějaký lidi stoupnout k pódiu, tak jsme šly já, Jana (která všechno fotila, akorát je teď bez netu, tak mi fotky nemůže poslat, ale až je pošle, určitě vám něco ukážu :)) a Jacqueline (ta, co se mnou jela do kytar.cz a co mi půjčila toho Stratocastera, kterýho pořád mám) taky dopředu a už jsme se ke stolu - kromě přestávky - nevrátily. Sonic Temple hráli takový ty rockový klasiky a vykopávky, přiznám se, že dost jsem toho neznala... Ale hráli i Hush, ta se jim povedla, pak i Smoke On the Water, ta se jim trochu asi nepovedla... A po ní svoje věci. Možná trochu riskantní po tý pokažený tvv tvv tvvvv (to jako ten riff, kterej bohužel basistovi a kytaristovi nějak neladil dohromady), ale ony ty jejich skladby naštěstí byly dobrý, takže se to vyrovnalo. Jo a ulovila jsem paličku - teda Jacqueline, ale ta ji nechtěla, tak ji dala Janě, ta ji pak ale taky neměla kam dát, tak ji mám já. Lezou z ní třísky, takže pěkně péruje. :) A chtělo by to ještě jednu.
No jo, pak přišli Queeni.
Samozřejmě začli mnohem později, než měli. Ale když se objevili na pódiu, to bylo něco... Hráli ten začátek One Vision, kterým začínaly koncerty z osmdesátýho šestýho - třeba ty dva známý natočený, Wembley a Budapešť. Byly zaplý jenom modrý světla vzadu, takže jediný, co bylo vidět, byly siluety čtyř (Freddie tam ještě nebyl, ale měli s sebou někoho, kdo měl bejt něco jako Spike Edney) postav s vlasama, kytary, basy, mikrofonů... A najednou se do toho ozvalo ,,It's a beautiful daaayyyyy!" a na pódiu se objevil Freddie. Teda, ten pán, co dělal Freddieho. Peter Paul Pačut. Opravdickej šoumen. Akorát nám na něm byla divná jedna věc - měl (na hodně velkej rozdíl od Freddieho) oholený podpáždí... Hehe.
Hráli věci jako Save Me, Don't Stop Me Now, Kind of Magic, I Want to Break Free (na tu si Freddie vzal paruku a koště a první sloku jsme zpívali za něj, protože on byl na jevišti zaneprázdněn zametáním), Crazy Little Things Called Love, Radio Gaga, Somebody to Love (při tý jsme zkoušely s Jacqueline tancovat valčík, ale nějak nám to nešlo), Who Wants to Live Forever (to byla síla), samozřejmě i Bohemian Rhapsody (bez těch sborovejch částí), We Will Rock You (při tý měl Freddie tu bílou bundu s pláštěm), We Are the Champions... Freddie měl (Hele, já jim tak budu řikat, protože zaprvý byli fakt úžasní, prostě vás strhli tak, že jste si mysleli, že jsou to praví Queeni, a zadruhý si ty jejich pravý jména nepamatuju, bohužel... Jejich oficiální web je queenmania.sk, tam maj ale starý informace, nějak se o to nestaraj.) i tu žlutou bundu, kterou si pak sundal a prováděl tam stejný exhibice s tričkem, jaký vždycky prováděl Freddie. :) Pak uprostřed Crazy Little Things Called Love přestali hrát a on povídá (slovensky): ,,Já rád dělám tyhle stadionovky, pojďte." A už to jelo: týdededédédédéééé, éééééo, týdodydodééééédo... A podobně. Samozřejmě celá půlka sálu, která přišla, opakovala zfanatizovaně po něm, jak kdyby to byl pravej Freddie. Při Radio Gaga a We Will Rock You (ale i hromadě dalších) všichni tleskali a zvedali ruce nad hlavu přesně tak, jako to bylo na koncertech Queenů. Jo a ještě před WWRY zahrál ten pán, jehož jméno jsem bohužel zapomněla (Zdeněk Šolc nebo tak nějak... nevim), neuvěřitelně vymakaný Brighton Rock sólo. Při tý části, kdy si tam hraje s vazbou, jsem se mohla zbláznit. Já to nechápu. To je tak úžasnej, nádhernej a fascinující zvuk... Akorát začínám mít v tomhle článku zmatek. :)
Ale úplně nejlepší byl konec, z toho se nemůžu vzpamatovat a asi se z něj nikdy nevzpamatuju.
Po skončení Champions (která byla věnovaná našim hokejistům) už chtěli táhnout do pryč, ale někdo začal skandovat: ,,Ještě jednu! Ještě jednu!" a zachvíli už celá ta půlka sálu skandovala: ,,Ještě jednu! Ještě jednu!" a hurá, na pódiu se opět začli objevovat členové skupiny Queen... teda Queenmania. Zahráli ještě jednu, a to I Was Born to Love You, při který už jsem byla stejně šílená, jako ti opilí rockeři vedle mě, a to jsem, prosím, pila jenom hruškovej džus. Pak teprv odešli... Ale to jsme už začaly my: ,,Ještě jednu! Ještě jednu!"... Freddie, kterej odešel poslední, nezavřel dveře do šatny, tak jsme viděli, jak se domlouvaj, takže nám bylo jasný, že se vrátěj, a začli jsme zběsile hulákat. :) Slyšela jsem Jacqueline, jak si říká/řve, že ,,by mohli zahrát Show Must Go On." A víte co? Zahráli.
Občas během koncertu jsme zkoušely, jaká bude reakce, když zařveme ,,Mustapha", ale bohužel nebyla žádná.
Ještě jsem nenapsala takovou drobnost - nevěděla jsem, jestli si vzít to svý triko s Queenama... Nakonec jsem si ho vzala a udělala jsem dobře, protože z toho přestala bejt drobnost. Když jsme se totiž s Jacqueline nacpaly až k pódiu, abysme mohly Briana poprosit o trsátka, který nám dal (úplně stejný, jaký mám a jakým navíc hraju nejradši), Freddie si všimnul mýho trika a začal na mě ukazovat a naznačoval zvedlym palcem, že je dobrý. Tak jsem měla radost, samozřejmě. Jenže pak se najednou otočil a začal mě tahat nahoru na pódium, aby celá ta půlka sálu viděla, co mám na triku. :) No fajn. Byla jsem z toho paf. Když jsem se koukla dopředu, viděla jsem jenom děsně vysmátýho Oika a vedle něj koutkem oka Kráťu a Varhana, jinak všude úplný černo :) Ještě jsem s ním musela zazpívat jedno ,,šou mast gou óón", jenže to bylo zrovna v tom momentě, kdy se tam mění tónina, na to já ale zapomněla, takže jsem byla úplně vedle. :) Naštěstí to prej nebylo slyšet. Pak mi Freddie políbil ruku, jako kdybych snad byla nějaká dáma nebo co, a pak už jsem mohla seskočit dolu. To víte, že se mi pak klepaly kolena. A jak.
Nevím, jestli to bylo až po The Show Must Go On nebo už po We Are the Champions (a po tý je to pravděpodobnější), ale prostě po jedný z nich pustili God Save the Queen, při který měl na sobě Freddie dlouhej červenej plášť s hermelínem a královskou korunu.
Pak už ale definitivně odešli... Tak jsme šly taky. Jenže když jsme byly na chodbě, koukáme, že šatny jsou otevřený a jsou tam u Queenů lidi. Kytarista Sonic Temple na nás mával, ať jdem klidně dovnitř, tak jsme se tam nahrnuly a dopadlo to tak, že mám fotku s Freddiem a zlatou fixou podepsanou jejich fotku. Taky nám Freddie vysvětlil, že jedou podle těch koncertů z roku 1986, a proto nehrajou Mustaphu. Škoda. Ale sakra, lidi... Splnil se mi sen, sakra, já jsem sakra měla v ruce Red Special!!! ÁÁÁÁÁÁÁ! :) V šatně byl totiž Brian, tak se ho Jacqueline zeptala, jestli bysme se mohly kouknout na tu kytaru. Moc jsme tomu nevěřily, ale on klidnym hlasem povídá: ,,Jo, běžte támhle na pódium, je tam na stojanu." Sakra, to je tak nádhernej nástroj. Pan May byl génius, že něco takovýho postavil. Pak tam přišel za náma ten jakože Brian, tak jsem se ho zeptala, kolik ta kytara stála. Normálně spíš vidim, že nikdo moc nechce řikat cenu svýho nástroje, ale on opět úplně klidnym hlasem povídá: ,,No, to je normální focus, takže tak těch třináct tisíc, ale díky tomu podpisu bude asi o trochu dražší..." O trochu... :) To jsem zapomněla napsat. On měl totiž na tom Speciálu nápis stříbrnou fixou: Brian May 2005. I nám ukazoval fotku sebe s pravym Brianem, jak stojej u toho jeho Speciálu a pravej Brian se na něj podepisuje. Tak jsme se s tou nádherou vyfotily, pochválily jsme Briana, že je fakt dobrej, a šly jsme. Škoda, že Oik šel hned po skončení koncertu ven a nemoh tak bejt tam s náma.
Ještě při odchodu jsme koukaly, že na těch prosklenejch vstupních dveřích kácéčka jsou nalepený přesně tři plakáty. Vzaly jsme si každá jeden a šly jsme domů. Hučelo mi v uších. Nemohla jsem usnout. Byl to skvělej zážitek. Doporučuju na ně jít, kdybyste někdy měli možnost.
Našla jsem několik málo videí na youtube a tahle se mi z nich líbila nejvíc - hymna We Are the Champions. Zní jim to úžasně, ne?
A nakonec sbírka (ten plakát už mám na zdi, tak tam neni):
bflmpsvz ž
P.S.: Bylo to skvělý.
P.P.S.: Bylo to skvělý.
P.P.P.S.: Bylo to skvělý.

Hot Rats

27. května 2010 v 20:05 | Habala |  Hudba
Buďte zdrávi.
Tak jsem si stahla jedno z prvních Zappovejch sólovejch alb (sakra, jestli ono neni úplně první...), a to Hot Rats. Jestli jste ho někdo nějakou náhodou neslyšeli, tak vám ho fakt doporučuju... Poslouchám ho už asi počtvrtý nebo popátý za sebou a mám pocit, že už nikdy nechci poslouchat nic jinýho... Jasně, je to blbost. Hlavně proto, že zejtra se jde na skupinu Queenmania, slovenskej revival Queenů... Samozřejmě se na to děsně těšim. Tak pak čekejte zas nějakou rádoby recenzi, protože si to sem určitě všechno zase sepíšu, abych to nezapomněla.
Zpátky k Hot Rats. Usoudila jsem, že si musíte poslechnout tyhle dvě věci... Nebo aspoň kousek, prosím :) Jako náschvál jsou to zrovna ty dvě nejdelší věci na albu.
První je Willie the Pimp ->
...a druhá je The Gumbo Variations, kterou jsem bohužel nenašla vcelku, což je škoda, protože to, že se to musí přepnout, tomu krade energii.
Hrajou tam tito lidé: Frank Zappa (guitar, octave bass, percussion), Ian Underwood (piano, organus maximus, clarinet, saxophone), Captain Beefheart (vocals), Don "Sugar Cane" Harris (violin), John Guerin (drums), Max Bennet (bass)... Machři, že jo? :)
Tak holt zas ahojte.

Tear down the tents!

25. května 2010 v 18:44 | Habala |  Hudba
Už mě totiž štvou. Dneska jsem kolem nich šla dvakrát po náměstí, nejdřív tam a po chvíli i zpátky (šla jsem se zeptat na brigádu do Rakony, kde jsem se už párkrát ptala - každý dva tejdny, protože vždycky, když jsem tam přišla, mi řekli, ať přijdu za dva tejdny, tak jsem čekala, že mě zase pošlou na dva tejdny do pryč, ale oni ne... Hu. Ale stejně prej maj přednost ti, co tam už někdy dělali...). Celý náměstí bylo plný oranžovejch stanů, oranžovejch (ale i jinejch) aut, dědků s oranžovejma kelímkama a oranžovejma klobásama v oranžovejch rukou a s oranžovejma šálama na krku, chudáčků malejch dětí, který držely v rukou oranžový balónky, a jejich tancujících maminek s oranžovejma růžema. A na co tancovaly? Fuj. Na Maxim Turbulenc, nebo jak se to píše. Asi (bohužel) všichni víte, o co jde.
A okolo toho všeho jsem musela projít. Hlasitěji jsem snad v životě ty sluchátka neměla.
Do těch sluchátek mi hrála The Trial od Floydů, kterou mě nakazil Oik a hodně se mi začla líbit... A musim říct, že ten konec mi silně připomínal to, co se dělo na tom náměstí. Ale i přesto se mi tahle věc nepřestala líbit. :) Je to síla.
Mám chuť si pustit ten film. :) Bohužel to má pučený Varhan (šmejd jeden).
Tak se mějte hezky.

Highway Child

22. května 2010 v 21:10 | Habala |  Kytaristi a jejich mistrovský díla
Ahojte.
Jsem líná něco psát. Mám zase od kámošky půjčenýho toho Stratocastera. Juchů, juchů, juchů. To je úžasná věc, vážně, fakt a opravdu. A taky nádherná. Akorát potom, až jí ho vrátim, mě zase nebude bavit ta moje (teda tátová) jazzovka. To je úplně něco jinýho.
To je fuk.
Tady máte kytarovýho Zeuse (protože v prvním pádě je to podle naší profesorky Dyj.) Pusťte si tuhle věc, poslední dobou se mi dost líbí. Je to Highway Child z alba Are You Experienced?. To sólo téměř na dvou tónech je úžasný... No jo, v jednoduchosti je vlastně (někdy) krása, že jo. :)
Tak zas ahojte.

Frank a povodně.

20. května 2010 v 18:56 | Habala |  Asi nezařaditelné...
Zdravim po tejdnu a kousku.
Docela mě šokovaly ty povodně. Prej jsou ,,tak všude.. Celá ta Morava... Od Ostravy.. No dolu, až po to Znojmo." Sakra, holky, jste tam všichni v pořádku?
Miluju knihovnu tady v Rakovníku. Pučila jsem si tam další knihu o panu Zappovi. Tentokrát českou - Šuplík plný Zappy od Petra Dorůžky. (Nevim proč, ale mě strašně baví o něm číst. Víc než třeba o těch Floydech. I když to bylo taky dobrý...)
Tak se mějte a doufám, že jste v pohodě... Napište, jo?

Mademoiselle Nobs

11. května 2010 v 19:07 | Habala |  Hudba
Ahojte.
Dneska mi spolužák půjčil Pink Floyd - Live at Pompeii. Právě jsem to dokoukala a teda... Moje oblíbený slovo na tomhle blogu (musim se naučit psát nějaký synonymum, tohle už mi prolezlo krkem a teď to obíhá, aby prolezlo znova): nářez. Mimochodem, nevíte, kdy to vyšlo? Nějak jsem to vůbec nezaregistrovala (tak taky jak já to sleduju, že jo... I ten Satriani mi utek, nemůžu ho už sehnat. Budu věřit v nějaký Levný knihy a podobný sklady) a nebo to vyšlo už v době, kdy jsem se o ně vůbec nezajímala (nechápu, proč:)).
Zkrátka, já jsem z toho filmu paf. Je tam jedna pěkná věc za druhou. Ale tentokrát jsem po dokoukání věděla najisto, kterou si sem narvu.
Maj dobrýho psa. Náš Pes by jenom ležel, možná občas chrápl nebo slintl... Opravdu vejt jsem ho ještě neslyšela. A zase sem zkopíruju jeden komentář od toho videa: ,,This dog sings better than a lot of artists nowadays!"
Tak se mějte.
P.S.: Miluju Floydy.

/|\ aneb _\,,/

8. května 2010 v 20:52 | Habala |  Hudba
Nazdár, nazdár, nazdár...
Nějak jsem zapomněla, že Chickenfootům mělo vyjít to DVD.
Vyšlo. Čtvrtýho května v Americku a o tejden a den dřív na zdejším kontinentě. To už je pěknou dobu zpátky, takže už je něco z toho na tytrumpetě. Přiznám se, že mě to nějak moc nechytlo... Ale to je asi tim, že na ně teď nemám náladu a chuť na to teď koukat (sama se tomu divim, ale tak jen zkuste poslouchat celý odpoledne Zappu a pak si hned pusťte Chickenfooty. To nejde...). Ale kdybyste někdo měli náladu a zájem, pusťte si tuhletu věc. Je to první písnička z toho jejich zatím prvního alba. Jmenuje se Avenida Revolution a nikdy se mi nijak moc nelíbila, ale takhle živě mě zaujala. Až na ně budu mít náladu, budu na týhle věci ujíždět.


Jo a ráda bych sem napsala i setlist. ->
1. Avenida Revolution 2. Sexy Little Thing 3. Soap On A Rope 4. My Kinda Girl 5. Down The Drain 6. Bitten By The Wolf 7. Oh Yeah 8. Learning To Fall 9. Get It Up 10. Turnin' Left 11. Future Is The Past 12. Bad Motor Scooter 13. My Generation
Je jich málo, prej u toho totiž budou ještě bonusy a tak... Nevim, jak to bude vypadat. Docela jsem na to zvědavá. Ale nejvíc stejně asi na tu My Generation...
Tak dobrou.

P. S.: Když už tu o nich píšu, dám sem jednu jejich věc, která se mi poslední dobou docela zalíbila, přestože na mě působí trochu depresivně... Je to jediná pomalá věc (ale stojí za to) z celýho alba, a to Learning To Fall. Přesně dvacet vteřin před čtvrtou minutou mi vždycky přeběhne mráz po zádech, když to poslouchám.

P. P. S.: Sammy Hagar někde řek, že od dubna připravujou druhý album. Jinde jsem ale zase četla, že Chad Smith teď precuje hlavně s Red Hot Chilli Peppers a kvůli tomu se to odkládá. Tak nevim.

P. P. P. S.: Poslední dobou mám problém napsat delší slouvislej text... Třeba tenhle článek - děsnej zmatek, sama se v něm moc nevyznám. No co. Aspoň, že už má pani profesorka co číst a už nás teda nenutí psát slohovky... (Berte to jako omluvu, jo...?)

Damage Control

7. května 2010 v 18:45 | Habala |  Kytaristi a jejich mistrovský díla
Brej den.
Jak se mám správně ptát na brigádu? Kdekoliv se zeptam, neberou. Asi něco dělám špatně. (Sorry, já to jenom musela někam napsat, jsem naštvaná...) Tak to je teď fuk.
Mám důležitější věc. Damage Control se jmenuje a je z alba Suspended Animation od pana Petrucciho. Teda pro upřesnění od pana Johna Petrucciho, já totiž nedavno našla nějakýho Petrucciho, kterej žil v patnáctym století a byl to nějakej reformátor notovýho zápisu a jeho tisku. Teda, ono Petrucců - nebo Petruccích nebo Petruccí nebo jak to má bejt - je samozřejmě hromada, ale tenhle jedinej mě zaujal... No nic.
Pusťte si to. Je to nářez (jó). Je to z toho koncertu G3 v Tokiu z roku 2005.
Četla jsem jednu recenzi, kde autorka psala, že jí ta věc přijde děsně zmatkovatá a proto se jí nelíbí... Ať si přečtě název, kritička jedna.. :) Náhodou právě díky tomu zmatku je to úžasný.

Jo a pokud by vás to zajímalo, podívejte se i na tohle video. Pan John tam mluví o těch jeho kytarách od Musicmana, který mu tam vyráběj už deset let... A no tak jo, téměř prd tomu rozumim. Ale ty videa z výrobny jsou úžasný... To broušení a montování je asi jedná taková ta práce u pásu, která by mě bavila.
Tak se mějte.

Bolero

4. května 2010 v 21:21 | Habala |  Hudba
Ahojte.
Zase sem jdu cpát něco z vážný hudby (nikdy jsem nepochopila, proč se tomu řiká ,,vážná"... Spíš co je na tom vážnýho. Stejně některý ty díla jsou docela i svym způsobem psychedelický. :)). Tentokrát to bude Bolero od pana Maurice Ravela (řekněte rychle párkrát za sebou ,,Bolero Maurice Ravel"). Přitom tahle skladba vznikla vlastně omylem nebo náhodou nebo něčim takovym... Nechce se mi to prostě jenom přepisovat, tak jestli vás to někoho zajímá, koukněte se sem, na wikipedii, tam je to popsaný.
Sice je to stejná melodie (Ale vážně pěkná melodie... Vážně - jo tak proto!) furt dokola, ale jak to graduje, tak je to čím dál tím geniálnější. Tohle má jenom sedum minut, ale ta verze, co jsem si stáhla - bohužel už nevím odkud - má nějak kolem čtvrt hodiny... A celou dobu to graduje. A furt. První minutu nebo dvě je to takový "nudný" (je to v uvozovkách, protože ono to vlastně nudný neni - zaujme na tom ta melodie, že jo), pak se to ale začne rychleji a rychleji rozjíždět a zesilovat a kolem desátý minuty už mi běhal mráz po zádech, když jsem tu verzi poslouchala prvně. A to ještě v tu dobu nebyl orchestr v plný síle... A navíc mám pocit, že tam v tý nahrávce ani nejsou na konci ty zpívající a tak trochu mrtvolně vypadající Rusalky - ty se mi tady totiž moc nelíbí.
Tak mě napadlo, že musí bejt úžasný bejt skladatel a přitom i dirigent. Stoupnout si před ten orchestr a poslouchat, jak hraje vaší hudbu, a ještě jim přitom smět poroučet. Tak jsem začla trochu závidět těm hudebně vyšinutejm, kteří na něco takovýho maj. (Kupříkladu tenhleten Ravel.)

Dazed and Confused

2. května 2010 v 19:52 | Habala |  Hudba
Dobrý večér.
Nakonec jsem si místo koncertu Roberta a Jimmyho stáhla ten film... The Song Remains the Same. Samozřejmě s titulkama... Musim taky přece rozumět tomu, o čem to je, že jo. (Při jejich stahování jsem se bála, že budou i u písniček.) Přesto jsem ale nepochopila jednu věc... A to tu přestřelku na začátku. Jsem holt pomalejší... (No jo, zase napíšu, že si to musim pustit víckrát, jako ten Floydovic Wall, a pak už se k tomu nedostanu. Tůdle, nic takovýho psát nebudu. Třeba mi to díky tomu vyjde a fakt si to pustim znova.) Ale jinak bomba. Dobrej film.
Jo a nedá se někde stahnout ten koncert z Madison Square Garden celej? Je totiž fakt úžasnej, při každý písničce mi běhal mráz po zádech... A zamilovala jsem se do levý ruky Jimmyho Page. :)
Navíc se mi díky tomu filmu začla líbit hromada písniček, který jsem předtim tak nějak opomíjela... Takřka všechny, kromě několika málo - těch, co se mi líbily už dřív. Přesto sem ale teď dám jednu, kterou už jsem si tu jednou dávala (hlavně proto, že už jí mám načtenou na youtube.... Né. Je to hlavně proto, že tahle verze mi přijde vážně kouzelná). Bude to teda (jak už víte z názvu článku) Dazed and Confused, kterou tady pěkně protáhli a která se mi děsně... Nemá cenu to psát, prostě tady je, no.
To posunkový dohadování (nebo spíš odhadování) pana Bonhama a pana Jonese během vybrnkávání pana Page je taky dobrý... :) A chci smyčec.


Za tohle bych tomu, kdo to dal na tubu, měla napsat, že thanks for upload... 
Tak dobrou noc.