Listopad 2012

Šukatkozlá! Šukatkozlá! Šukatkozlá! Šukatkozlá! Šukatkozlá! Šukatkozlá! Šukatkozlá!

26. listopadu 2012 v 22:30 Asi nezařaditelné...
Nazdár,
v sobotu jsem KONEČNĚ viděla naživo Hentai Corporation, to bylo neskutečný, to strhne každýho, i mrtvej by se z toho probral a buď by začal pogovat jako první půlka lidí, co tam byla, nebo by ustoupil pogujícím a tlemil by se od začátku do konce buď tomu, co z toho Škarohlída leze, nebo tomu, jak boží kravál leze z repráků. (Jako já... Brejle mám jenom jedny.)
Hráli asi hodinu, možná něco přes, ale ty tři hodiny cesty tam, dvě hodiny čekání venku, tři hodiny čekání vevnitř, dvoukilometrová cesta na kolej nočním Ústím s nervama, že už bude kolej zamčená, a vstávání v půl sedmý ráno kvůli dalším třem hodinám ve vlaku zpátky domu, to všechno za to rozhodně stálo. Vážně.
Takhle nějak jsem to hned druhej den po probrání popisovala Páskovi, tak to sem zkopíruju, zaprvý to střízlivěji a objektivněji zreportážovat nejde a zadruhý jsem líná to psát znova, stejně bych to totiž psala slovo od slova tak, jak jsem to psala Páskovi, protože to střízlivěji a objektivněji zreportážovat nejde.



Článek nevalné úrovně, ale valných emocí, dojmů a zážitků a tak aneb Mendosíno, mendosíno, bóléjů těé ráádě, jinanojíó, éééé....

10. listopadu 2012 v 20:57 | Habala |  Asi nezařaditelné...
Nazdár.
Tak jsme včera byli na těch Pražácích. To byla taková bomba! Zase hrajou! Jsou zpátky!
Jeli jsme dřív, abychom se s těma lístkama na stání dostali někam dopředu, ať aspoň něco málo vidíme. Před Výstavištěm jsme byli ve čtyři. Tři hodiny času před náma, nikde ani noha. Až na jednoho chlápka, kterej vypadal jak Dan Bárta, šišlal a sháněl vývrtku. Neměli jsme.
Tak jsme tři hodiny, který utelky jak půlhodinka, seděli venku, v klidu cucali vaječňáček na srandu, hruškovej džus na chuť, Jirka šel odnýst dvě velký plastovky pití, o kterejch nevěděl, že je s sebou nemá tahat, protože mu je vezmou, k takový zídce před tipsportteslahypernovaplusprima arénou, o který nevěděl, že na ní choděj sparťanští hoši chcát... A najednou jsme stáli před dveřma a blížilo se otevření sezamu. Byli jsme jedni z prvních tří skupinek lidí, který pustili dovnitř, šoupli jsme lístek do skeneru nebo co to je, na kterym bylo napsáno, že jdeme na PRAZSKT VTBER... - Zkrátim to, prostě jsem stála vepředu v první řadě, hned u zábran, úplně přesně naproti Pavlíčkovi, no kvůli těm zábranám a pyrotechnice asi čtyři metry od něj, a nemůžu tomu uvěřit. On to opravdu JE génius. To neni možný, jak on hraje. Přísahala bych, že za celý ty dvě a půl hodiny, nebo jak dlouho hráli, se na tu kytaru ani nekouk - neustále pevně zavřený oči nebo upřený někam do pryč a hrál jak... Chtěla jsem napsat něco jako bůh nebo pánbůh, ale nechce se mi dávat Pavlíčka do jedný souvislosti s timhletim... No... Prostě je dobrej, sakra dobrej. (Nejlepší.)